aneb jak jsem to videl já...

od Tomáše Jelínka

Již první pohled nedělního rána na oblohu dával naději, že předpověď deště a špatného počasí bude lichá. Teploměr sice ukazoval pouze 15°C, ale obloha byla úplně blankytná. Otec v roli kameramana závodu měl budíček o hodinu dříve než já, aby zachytil prezentaci, to já v roli závodníka mohl ještě chvíli dovolit sledovat v televizi Studio Kamarád... Přestože si moje matka ťukala na čelo, oblékám krátký letní dres a návleky na ruce.

Prezentace probíhala u tenisových kurtů ve Spolkovém domě, potkávám zde většinu členů našeho teamu, ať v roli pořadatelů, nebo startujících. Dokonce i naše leadry v poháru UAC: Pavla Červenku a Edu Pinkavu, prestože se oba rafinovaně maskovali v dresech týmu Lampre místo CS Stodulky.

Start na tradičním místě u AvtoExportu se tentokrát odehrál bez vetších problému, zapomenutá startovní pistole, ani vadné náboje se naštestí nekonaly. Ostrý start proběhl za Šafránkou, rychle se blížíme k obávanému stoupání za Řeporyjemi. Ač jsem kopec začínal na čele pelotonu, postupně mě válcují borci jako Vitáček, Šnajdr, "Studna" a další. Tuto skupinu: "stroje" nechávám jet a vybírám si pomalejší asi 10ti člennou skupinu: "lidi", ve které zakotvili i týmoví kolegové Karel Brambora a Pavel Červenka.

Bláhově se snažíme sjíždet hlavní skupinu, a tak tempo příliš nezvolňuje ani po rovině. Předjíždí nás auto mého táty a na místě spolujezdce se na nás řehtá Petr Punčochář s kamerou v ruce, nám do smíchu není, jelikož cyklistika hodne bolí.

Brzy přichází největší stoupání, vrchařská prémie 1.kategorie na Mořinu. Karel B. se odporoučel zhruba v půlce, já se skupinou rozloučil o pár chvil později. Dojíždím dalšího odpadlíka přede mnou a jali jsme se skupinu stíhat. Karel je dobrý sjezdař a tak nás ve Hlásné Třebáni dojel a navíc na rovině mezi Hlásnou a Karlštejnem "nechal duši" a dotahuje nás zpět.

Jak marné to bylo se ukázalo hned na začátku dalšího stoupání mezi Hlásnou Třebání a Mořinou, kde opět odpadl, já za skupinou visel "za oči" přibližne 100 metrů za skupinou až do Chýnice, kde ji se vzájemnou spoluprácí neznámého kolegy doháním. To už mi, nejen lezly oči z důlků, ale zároveň i začínalo předposlední velké stoupání.

Co se stalo asi nemusím opakovat - odtud jsem zkrátka pokračoval sám. Na závěrečných rovinatých pasážích se s posledními silami proti silnému větru proti bojuje jen težce, pohání mě však vidina brzkého cíle. Ten je, aby trýzeň všech účastníků závodu byla maximální, v Krteňské ulici, což je opravdová "střecha". S nehezkou grimasou v obličeji (ostatně jako po celý závod) se dopotácím do cíle, řada závodníků zde již čeká. Chvíli po mně dojíždějí i ostatní kolegové z teamu a další účastníci.

Vyhlášení výsledků proběhlo v místě prezentace, kde se též bohatě hodovalo. Podle četnosti výskytu grilovaných klobás a piva se dalo usuzovat, že mnozí úcastníci si potrpí na racionální výživu, ale za tu námahu si to snad zaslouží.

Tak jsem to tedy viděl já. Děkuji nejen všem úcastníkům závodu, ale především obětavým organizátorům, bez kterých by se závod nemohl uskutečnit. Na 24. ročníku SKS nashledanou.