Stodůlky – Karlštejn – Stodůlky 2006
aneb jak to bolelo v 1. skupině
od Petra Zahrádky
Před startem…
Michal Koš, Tomáš Vitáček i já máme tenhle závod velmi rádi, takže za Viessmann se tu sešla ta nejlepší sestava. Taktiku jsme moc nerozebírali, platilo zhruba to co v jiných závodech… Michal se na úvod zahřeje v balíku (než z něj v kopci vyletí ven :-) ), já pohlídám od začátku příliš aktivní nebezpečné soupeře s tím, že pak se uvidí jak mi to půjde. Tomáš coby skvělý spurtér mi sem tam pomůže a pošetří hlavně na závěr. Michal se mi sice svěřil, že jeho tajným přáním je abychom odjeli ve dvou, ale já věděl, že on je s formou z Krále Šumavy (2. místo za exprofesionálem Romanem Kreuzigerem) trošku někde jinde. Ale člověk nikdy neví…
Start…
Slavnostní starty mám nejraději. Člověk pokecá se soupeři, nikdo se hned nežene vpřed padesátkou (UAC) a balík se před ostrým startem trochu srovná. Bohužel na Stodůlkách se slavnostní start převrátí ostrým startem v nejnebezpečnější úsek celého závodu – šílený sjezd do Řeporyjí pod první prémii. Alespoň touto cestou zaapeluji na pořadatele, aby nás příště doprovodné auto raději třicítkou dovedlo až pod kopec a tam nás vypustilo k prémii, než riskovat pád nadrženého balíku mezi řeporyjskými kanály.
První prémie…
Každý rok je to to samé. Přežít sjezd do Řeporyjí, esíčko pod viaduktem a pak šílené žiletky na první prémii. Je jedno jestli je člověk Košík nebo Lojza z Nuslí, jestli má najeto 5 nebo 15 tisíc, v tomto kopci si díky prémii dáváme všichni doslova jako dobytkové… Na mostě nad dálnicí je každému jasné kam dnes patří. Já jsem musel po prémii chytat první pokus o únik Honzy Šnajdra. Je to zatraceně dobrý časovkář a sólo akce by mu klidně mohla i vyjít. Po prémii se vykrystalizovala velmi silná skupina těch nejlepších, která za prémií stále stupňovala své tempo, aby ji nikdo nedostihl.
Ořech…
Tempo se trochu zklidnilo (startovní adrenalin vyprchal), takže nás doraží další větší skupina, která sebou přináší i v balíku oblíbené „děrovače“. Ti za pár kilometrů ukáží co umí, když se kompaktní skupina na lehkém úseku několikrát rozpadá a za nadávek dojížděčů opět sjíždí.
Druhá prémie…
O body se strhl velký souboj, který šponuje tempo do kopce k prémii přes 33 km/h. Po prémii ujíždí opět Honza s dalšími 2. A zase do práce… s Tomášem to za prémií asi 2 km sjíždíme. Michal se zatím zahřívá v balíku.
Karlické údolí… a tady se to všechno rozhodlo
Vy výjezdu za Kuchaří před sjezdem do údolí odjíždí Tomáš s neustále útočícím Honzou Šnajdrem. Rozhoduji se rychle a před horizontem je mám. Nohy pálí, ale balík je za námi relativně daleko. Říkám si jen to udržet a v dalším kopci by si nás mohl dojet Michal. I přes naše maximální úsilí nás nakonec balík v první půlce údolí sjíždí a zároveň se ve sjezdu rozpadá! Tomáš jede v údolí do zatáček takové kule, že i v háku jedu maximum. Mezi zatáčkami pod 60 km/h nejdeme. Výjezd z údolí na čerstvě sypaný stěrk na silnici paradoxně rozhodne o vítězi. Michal se Sykym (M. Sýkora) jede vpředu a jeden ze zatím neurvaných děrovačů nechá příliš velkou díru. Všichni jsou mimo z Tomášova tempa (ve sjezdu se má přeci odpočívat a ne si dávat jako zvíře :-) ), takže náskok stále narůstá. Nikdo nechce jet. Všichni mají strach z blížících se rozhodujících kopců a tak se odpočívá. S Tomášem to Michalovi trošku přibrzdíme a zdá se, že je hotovo…
Třetí prémie – Rovina…
Michala se Sykym ještě vidíme v dáli, ale mizí nám neuvěřitelně rychle. Syky nakonec motá řetěz a je v úvodu kopce zase balíkem dojet. Práce končí, Michal je pryč, teď jen ještě chvíli brzdit balík a v závěru zašpurtit :-). Tak jednoduché to ale zase nebylo. Na prémii se tempo opět rozjelo do bolestivých intenzit a utvořila se definitivně skupina nejlepších cca 9 lidí.
Michal Koš na třetí prémii v Mořince
Otočka…
Michal v proti směru měl dobrou minutu a půl, ale přeci jen jsme to s Tomem přibržďovali. Po Třebáni, kdy bude náskok Michala snad už dostatečný, budeme zase ve skupině poctivě střídat.
Čtvrtá prémie - Třebáň…
Třebáň je legenda mezi karlštejnskými kopci. Však jsem zde letos při své první KPO časovce doslova plival krev. Vzpomínky na velkou pilu po celý kopec s profíky na Ytongu bolí dodnes. V našem balíku za uhánějícím Košíkem jsem si kopec tentokrát užil. Klidnil jsem tempo remcajícího Sykyho, který chtěl sklepat Tomáše. Tom má poslední roky kopce hodně silné, takže snaha byla marná. Zatímco Syky remcal na Toma, já se s Honzou Šnajdrem domluvil, že mu rozjedu špurta na prémii. Povedlo se, Syky nestačil a Honza si tímto vyjel 1. místo ve vrchařích. Košík měl nahoře přes 2 minuty – takže hotovo, vítězství máme doma. Na vrcholu se skupina tenčí o další 2 lidi. Nadupaný Pepa Vejvoda a skvěle jedoucí Červajz prorážejí kousek za prémií naráz obě gumy (že by Michal ztratil napínáčky :-) ).
Pomalu k cíli…
Skupina již zase celá spolupracuje (Michal je už hodně daleko a tak točíme s ostatními). Nikdo již nenastupuje, všichni se tak trochu šetří na závěrečný těžký dojezd.
Cíl…
S Tomášem už plně kontrolujeme špici, aby se někdo třeba ve sjezdu do cílových Řeporyjí nesplašil… A splašil… Syky riskuje nad mé chápání a řidiči protijedoucích aut nechápou, která bije. Naštěstí to přežil a my jej za viaduktem doháníme. Skupina je po divokém sjezdu natažená a ti vzadu již nemají sebemenší šanci dopředu zase dojet. Tomáš na těžkou pilu vyráží vpřed 400 m před cílem. Já těsně za ním… Syky mizí nenávratně v dáli. Ostatní jsou daleko a tak je to jen mezi námi. Převod 53x17 je i přes prudký sklon silnice skoro až lehký, ale na Toma prostě nemám. Chyběl asi 1m. Hlasy, že jsem ho předjet nechtěl jsou nesmysl. Nebylo už z čeho brát. Michal nám gratuluje – Viessmann opět triumfoval 1. – 3. místem.
Závěrečný spurt Tomáše Vitáčka a Petra Zahrádky
Bedna a závěr…
Neodpustím si poznámku, že vyhlášení se až příliš dlouho protahovalo a spousta lidí již odjela, ale pořadatelům díky za tento krásný závod s krásným počasím a skvělou atmosférou. Těším se zase za rok.
Trio Viessmann a předávaní cen.
|